Facebook YouTube Twitter Instagram
Jak znovu povstal fénix jménem Metallica
20.6.2016 | autor: DŽAN



Po několikaletém turné "černého" alba se Metallica ocitla v devadesátých letech minulého století. V době, kdy započaly nové trendy, objevily se mladší kapely, které si razily cestu grunge a nu metalu, a zároveň se objevil pojem "alternativní" scéna. Všichni v kapele měli všeho ''plné zuby" a přišlo "prázdno", velká pauza, téměř úplné ticho z gigantického hard rock kempu. A v polovině devadesátých se náhle zjevila novinka "Load", která ztransformovala někdejší čisté metalové ryffy do darkerských a experimentálních blues-rock forem.
 

Load (1996)

Album, které pravděpodobně vyvolalo nejvíce povyku jak ve štábu Metallicy, tak i v celé naší galaxii. Samotná deska je určitým putováním skrze různá rozpoložení, žánry a některé neobvyklé hudební nápady. Radikální změna identity vyvolala skoro až revoluci mezi fanoušky a médii. Dlouhé vlasy a tvrdé metalové seance nahradilo abstraktní umění a hard-rock zvuky, které se mísily s country, bluesem, dokonce i s psychedelií. Všeobecně je deska "barevná", že jí i Mucha může závidět. A kdybyste chtěli na této desce najít starou dobrou Metallicu, doporučuji si poslechnout "Ain't My Bitch", "Mama Said" nebo "The Outlaw Torn". Jistě, celé album stojí za poslech, ale musíte zapomenout na metalovou Metallicu.






Reload

V podstatě pokračování cesty, kterou zahájila "Load". Hetfield v jednom rozhovoru zmínil, že kapela vytvořila nepřeberné množství skladeb, a že chtěla udělat dvě alba a nenafukovat "Load". Na čem si zde určitě pochutnáte, tak na "Fuel" nebo "The Memory Remains". Ale stejně pocítíte "pachuť", že to stále není úplně ono, že to není ta naše Metallica.


 


St. Anger

Jako každá velká kapela s celosvětovým vehlasem, i Metallica objevila dno a místa, kam se nikdo dobrovolně nevydá. Spousta let pauzování, různé pofidérní projekty, problémy v komunikaci (respektive nekomunikaci), odchod Jasona Newsteda... Hetfield měl co dělat, aby porazil svůj dlouholetý alkoholismus, který ho dostal až těsně ke dveřím pekla... Celý svět už už viděl konec této kapely, ale snad posledními silami Phila Towlea a Boba Rocka se vynořuje zpět na hladinu a začíná dělat na nové desce. "St. Anger" je výsledkem, další kontroverzní dílo se základy ve špinavém, garážovém zvuku Metallicy, návrat ke kořenům, avšak s modernějším nádechem. Album je kolekcí velice agresivních, maniakálních a surových skladeb. Samozřejmě, na albu si pochutnala kritika ve stylu pojďme "kopat do mrtvoly", přičemž si bez jakéhokoli citu vychutnali Ulricha a jeho zvuk, který, co si budeme povídat, je tak trošku chaotický. Ale osobně si myslím, že je album plné agresivní energie a upřímných emocí, což si fandové nechtějí moc přiznat. Není to album, kde objevíte melodické hity, ale pokud hledáte čistě energii, tak ji najdete ve "Frantic", "St.Anger" nebo "The Unnamed Feeling".

 




Death Magnetic

Když se objevil tento kousek, spousta lidí pozvedla obočí a začala si všímat a poslouchat, co se děje v táboře Metallicy. A nejeden byl překvapen, respektive spokojen, že začal objevovat novou, vlastně starou dobrou Metallicu, která má po dlouhých letech zvuk, na který jsme byli zvyklí.  Pozor, stále to není ono, ale kluci jsou na cestě, na nějaké té správné cestě, kde je chceme vidět. Album je stále takové prázdné, hubené, ale je už na správné odbočce, na které nás společně mohou doprovodit "This Was Just Your Life" nebo "The Day That Never Comes".




 

A tolik prozatím z tohoto táboru. Kam se podíváme příště, a koho si podrobíme "kritice", to si počkejte. My si také musíme počkat.